Tak jsem se dostal do stadia, kdy přispívám po roce. :-) Hlavně, že stále běhám a vůbec celkově sportuji. Už skoro tradičně jsme se s klukama z klubu dohodli, že dáme Jirkovský crossmarathon. Z klubu jsme jeli 4: Dan Tudor, Míra Šimána, Jindřich Drozd a moje maličkost. Vzhledem k tomu, že Míra šel maraton poprvé, tak se rozhodl pro poctivou přípravu a já jsem se k němu připojil. V době, kdy jsem se měl doma učit na zkoušky, jsem každou sobotu v období 4 týdnů před maratonem běhal dlouhé trasy 25 a více. Na maraton jsem tedy vyrážel v domnění, že jsem dobře připraven. Avšak dvě noci před maratonem nebyly, co se týče spánku, moc kvalitní. Navíc den před maratonem jsem absolvoval pátrací akci a cítil jsem se dost unavený. Každopádně v den startu jsem se necítil špatně a dělal jsem vodiče Mírovi. Měl jsem půjčeného Garmina 305 a jeli jsme na tepy. Rozkaz zněl jasně: ne přes 160. Toho jsme se drželi a kopce nám šly moc dobře, pomalé cyklisty jsme v pohodě předbíhali a vydrželo nám to až na 30. km. Tam mi Míra udělal pá, pá a plný sil se rozhodl pro zrychlení tempa. Já čím dál více zpomaluji a na občerstvovačce, kde je vyznačeno do cíle 7 km, se to láme, potom přecházím do chůze a ačkoli se o to několikrát snažím, už to nerozeběhnu. Předjíždí mě na kole M. Thums s manželkou, která stále kluše v pěkném tempu. Zase to zkouším, ale zase to nejde. Ale nutno říci, že to zřejmě není fyzické, ale psychické. Prostě mi to nejede a mám pocit hrozné únavy, dokonce se na chvilku i svalím u cesty, ale oči raději nezavírám, abych tam neusnul, jak se mi to již jednou stalo na 6-hodinovce ve Stromovce. Nakonec se dopotácím do cíle v čase 4:42:29, což je zatím můj nejhorší výsledek a je to pro mě dost velké zklamání. Jindra za mnou "dobíhá" v čase 5:48:53. Zato Míra si na prvním maratonu doběhne pro pěkný čas 3:56:44.
Nějak nemohu pochopit, jak jsem se po celkem solidní sezóně a po docela pěkném běžeckém objemu dopracoval k takovému debaklu proti loňskému času 3:50:15. V první chvíli jsem měl dojem, že to bude aspoň můj, po dlouhé době, první maraton, kdy nebudu zvracet, ale vydrželo mi to jen 10 minut. Poté jsem šavloval ještě 3x, navíc jsem měl pocit, že ze mě jde vše, co jsem přijal po celou dobu trvání maratonu. Hned po závodě jsem tvrdil, že na maratony kašlu, ale už jsem zaregistrován na Lago di Garda maraton do Itálie. Snad si spravím chuť aspoň zde. Převýšení 20 metrů by tomu mohlo pomoci. Výsledky z Jirkova jsou zde. Přidávám foto z cca 10. km, kdy mi bylo hej.
Na sobotu 13. 6. připravili pořadatelé z Klubu Krušnohorců a město Jirkov pozvánku za poznáním krás části krušnohorské krajiny. Byla připravena pro zájemce z řad turistů, cyklistů a běžců. I když pořadatelé řadí tuto svoji akci k malým, název prozrazuje její velikost. Uspořádali již 9. ročník Jirkovského crossmarathonu - horského maratónu vedeného Krušnými horami v okolí města Jirkova. Cyklisté se však vydali na start teprve poosmé.
Prezentace se uskutečnila od 7 hodin v Jirkově ve 2. ZŠ ve Studentské ulici na sídlišti Vinařická, před níž byl start závodů. Turisté vyráželi již od 7.30 hod. a měli na maratónskou trasu limit 10 hodin. Oficiální slavnostní zahájení startu bylo stanoveno na 9. hodinu. V 9.05 hod. pak startovali cyklisté na horských kolech a v 9.10 hod. maratónští běžci. Cyklisté měli časový limit 4 hodiny, běžci pak 6 hodin.
Každý účastník obdržel mapku závodu. Podle ní se mohl orientovat v terénu. Trasa však byla dobře značena štítky s tradičním emblémem JCM a v křižovatkách i bílými směrovými šipkami na silnici. Od 35 km, kdy trasa vede po silnici klesáním do Jirkova, byl značen i každý kilometr zbývající do cíle. Informace o zbývajících kilometrech byla i na každé občerstvovací stanici. Těch bylo na trase celkem 5 a poskytovaly potřebné občerstvení odpovídající náročnosti trati.
Trasa maratónců a chodců vedla po startu nejprve polní cestou podél Podkrušnohorského přivaděče do Vysoké Pece. Po té po silnici k Žeberské lípě a po lesní cestě k Jezeří. Tam už je společná i s cyklisty. Od Jezeří stoupá nad povrchový důl a zámek, po lesní silničce nad Dřevařský rybník a po lesní cestě na Lesnou. Dále trasa klesá po silnici do Rudoltic a Svahové, traverzem do Zákoutí a odtud po silnici do Mezihoří, Blatna, Šerchova, Březence a zpět do Jirkova. Poslední asi kilometrový úsek opouští silnici a je naveden opět na pěšinu podél Podkrušnohorského přivaděče nad ZŠ, kde u mostku končí. Celkové převýšení je 765 m. Trasa je náročná, kopcovitá, zejména v první polovině táhlé stoupání na hřebeny hor. V druhé polovině pak následuje převážně klesání, přerušované znovu několika již krátkými stoupáními.
Letos přálo účastníkům oproti minulým letům poměrně pěkné příjemné počasí. Pálivost červnového slunce značně mírnil chladný vítr, který ale místy ztěžoval běh. Pouze však na otevřených pláních, v lesním porostu byl běh velmi příjemný. Příznivé podmínky se na základě předpovědí počasí daly předpokládat a promítly se i do časů účastníků.
Závodu v maratónu se na start postavilo 49 běžců a všichni dokončili. Řada z nich jsou letití každoroční účastníci. Vítězem v absolutním pořadí se stal David Kunčar časem 3:03:44 hod. Vítězem v kategorii žen Marcela Hájevská časem 3:43:37 hod. Kompletní výsledky na webu závodu www.ivosh.net.
Pořadatelé zaslouží opět plné uznání. Příjemná, srdečná atmosféra, dobře připravená trasa a zázemí závodu, a zejména ceny věnované závodníkům jsou milou pozorností a pozvánkou na příští ročník. Odměňují milou upomínkou nejen nejlepší, ale i stálé účastníky při jejich účastnických či životních jubileích. Za vše zaslouží od nich poděkování.
Dlouho, dlouho jsem nenapsal, ale to neznamená, že mě už běhání či dokonce sportování nebaví. Zkrátka jsem nějak neměl múzu. Ne že by nebylo o čem psát. Za ten skoro půl rok se toho odehrálo spoustu. Tak postupně, 28. 3. 2009 to byl pražský půlmaraton (real time 01:42:09). Poté se však objevila zvláštní bolest u srdce, ale nevěnoval jsem jí pozornost a hned 4. 4. 2009 jsem jel na závody do parku u zámku v Klášterci nad Ohří, 7,65 km za 37:04, zde jsem cítil, že asi není něco v pořádku a následovala návštěva u kardiologa. Ale pojal jsem to, jak jinak, opět sportovně a zašel jen na zátěžový test na rotopedu. Mě se zdál test úplně v pohodě, ale doktor mi tvrdil, že jsem mu nadělal vrásky na čele, při vyšší tepové frekvenci se mu nelíbilo mé EKG. No dobrá, co mám dělat, zvolnit, ptám se? Prý úplně bez sportu, říká doktor, minimálně do doby než provedeme rozsáhlé vyšetření srdce, ale až v červnu, uff to je dost dlouho. A co mi tedy, no možná nic a možná počínající ischemická choroba srdeční. Takže na maraton nemůžu, ptám se naivně. "No vy jste se zbláznil, chlape." OK, tak se začínám hodně šetřit, ale je to těžké. PIM tedy vypouštím, ale přesto běhám, klidně, kratší trasy, hodně hlídám tepy. Jenže to bych nebyl já, abych se nenechal vyhecovat. Vefis mě vyláká na Přebory policie v běhu, v rámci Pardubické devítky nás jela skupinka v rámci Sportovního klubu Městské policie Kadaň. No jasně, že jsem jel a moc jsem se nešetřil: 9,6 km za 43:14, v rámci svého, o hodně volnějšího tréninku mi to přišlo jako fajn čas.
Ačkoli se snažím tvářit, jako že se nic neděje, červíček hlodá, surfuji a hledám informace o ischemické chorobě srdeční, co to vůbec je, na to umírají jen staří, ne? No vidím, že ne, a jdu si nechat zjistit cholesterol. Výsledek je příjemný, hodnoty absolutně v normálu.
Při běhu nepřekračuji TF 150, lehce vyklusávám, nabízím svou společnost kolegovi Honzovi z práce, který chce začít běhat. Moje tempo je na něj přesto rychlé, ale běhá a vydržel, mám z něj radost. Náš sportovní klub SKMP uspořádal první akci, běh do Zásady (4,6 km), běh pro pro všechny. Hlavně díky Vefisovi, který momentálně neběhá, ale s radostí organizuje, vyšla akce skvěle a počasí se vydařilo, povedené, skoro umělecké, video zde. Na tento závod přilákám i zmíněného Honzu, ani jsem ho nemusel přemlouvat :-)) Vefis opět vysílá i mě závodit, tak jo, ale lehounce 4,6 km za 20:08,5. Další akce se blížila: Jirkovský crossmaraton. Ale pořadatelé změnili datum na 13. 6. 2009 a předběhli tak datum vyšetření. MOC, moc jsem přemýšlel. Zkusil jsem volně 20 km, moji oblíbenou trasu podél Ohře a žádný problém. Nakonec se rozhoduji, půjdu absolutně volně s tepovkou max. 160.
S tím vyrážím do Jirkova a naberu Kačku, která si chce vylepšit čas z PIMu a to na 3:50, snažím se jí vysvětlit, že si nevybrala dobrý závod, ať si to užije, ale je příliš namotivovaná, než aby poslechla. Počasí nám vyšlo nádherné, je modrá obloha, ale není vedro. Je to její druhý maraton a chce hrozně moc uspět. O.K. tak se drž mě. Na startu se schází známé obličeje z běžeckého prostředí a Míra Thums společně se ženou, prý jdou volně, možná to bude i s pivkem jako loni. Berem si s Kačkou dlouhá trička a na to krátká, běží se do Krušných hor a nahoře prý fouká. Start je tu, začátek jako vždy volně, držím si svých 150-155 tepů. Ač běžíme volně, tak dost lidí předbíháme. A jéé, to asi není dobrý, říkám si, ale tepovka je tepovka. Přichází stoupání, nic než stoupání, lesní pěšina, asfalt, stále stoupání, první občerstvení - dávám gel, čas cca. 1:15. Ladím dech a krok, má oblíbená metoda do kopce spojená s krátkým rytmickým krokem, tep 155-158, cítím se super. Neslyším Kačku, otáčím se, mává na mě a říká, že mi nestíhá, prý utíkej. O.k. šetří se a nahoře to rozběhne. Do kopce se mi běží neuvěřitelně skvěle, předbíhám hromadu lidí. Jeden se mě skoro u hřebene zdatně drží, ale cestou klopýtne a upadne, samozřejmě přibržďuji, ale je mu fajn a běží dál. Nakonec mu utíkám, na občerstvovačkách nezastavuji, jen přibržďuji. Jsem na vrcholu, čas 2:12, dávám další gel, stále se cítím skvěle a zrychluji, běžím jako vítr, předbíhám a předbíhám. Běží se mi úplně neuvěřitelně, navíc se blíží už jen seběh z kopce. Potvrzuje se, že z kopce dolů se běží hůře a skutečně je to nášup hlavně pro kolena, jako bych cítil, že mi tlučou kladivem do podrážek. Zajímá mě, co by na to řekl ortoped, a úplně nejlepší je to, když šotolina přechází v asfalt. Dorážím do obce Blatno, na stromě je cedulka: do cíle 7 km. No já snad budu mít maraton za 3:40. Letím jako vítr, zase předbíhám a doháním č. 91. Předbíhám ho jen na chvíli, ten se nechce dát, nakonec mi začíná utíkat, chci ho stíhat, ale nejde mi to. Cedulka ukazuje do cíle 5 km, cítím zeď, neee, teď ne. Vesnička Březenec poslední občerstvení do konce 4 km, mám toho náhle dost, slyším mlaskání podrážek, nechci být předběhnut, ale jsem, a ženou. Cítím, jak mi slábnou nohy, ale běžím, školu už mám v dohledu, do cíle doslova pár metrů a nějak zaškobrtnu. Natáhnu se jak široký tak dlouhý, voda z lahve u pasu se mi rozlévá po zádech. Okamžitě vstávám a běžím k cíli, cítím něco teplého na lokti, no jo, je to krev. Cílem probíhám za 03:50:15, cha, cha, cha, před pouhými sedmi km jsem snil o 3:40, já bláázíínek. Jdu doplnit tekutiny, dávám si kalíšek vody a hádejte, no jistě, jdu si ublinknout. Ale připadám si jak po nějaké kalbě, nebo můj žaludek během maratonu tekutiny nezpracovává, neměl bych mít prázdný žaludek? Mám tam snad vše, co jsem během závodu přijal. No to už stačí, já vím. Kačka (čtěte deník) dobíhá o chvilku později za 4:08:55, což mi přijde jako velice pěkný čas, v tomto velice náročném maratonu a navíc je ve své kategorii 3. takže USPĚLA! Jsem rád, že jsem dopadl dobře a nezpůsobil pořadatelům žádné potíže v podobě umrtí na trati. Uvidíme, co přinese vyšetření srdce. Jako odměnu za doběh jsem dostal opět nádherný půllitr se symbolem crossmaratonu a broušený oválek ze skla na okrajích s broušenými fasetami, opět s nápisem Jirkovský crossmaraton, skutečně nádherná památka. Děkuji pořadatelům za pěkný a dost těžký závod.
...konečně jsem se vymotala z postele, postavila vodu na silnou kávu... Dnes si ji udělám oněco silnější-sladší. Očekávaný těžký závod je tu. Už délka běhu je dost náročná, k tomu se bude hodně dlouho jen stoupat. Za odměnu se nám naskytne krásný výhled z Lesné. Jen nevím, zda to budu schopna vnímat. Dnešek bude plný očekávání, závod je moc těžkej. K tomu mi není úplně ok. Vím, že bych neměla běžet, ale doufám, že to dnes zvládnu. Cíl je doběhnout do 3:50h. Všem sportovcům nejen v Jirkově držím pěsti :)
...i přes veškeré komplikace se za rok na trať vrátím. Musím si přeci zlepšit čas, letos to bylo 4:08:55. Musím jít aspoň pod 4h, v lepším případě 3:50h, no uvidíme. Člověk musí míti cíle, jinak to přeci nejde. Opravdu krásný - těžký závod to byl. Zdeněk říká, že tenhle závod nemá nic společného s marathónem, prostě extrém.
Jirkovský crossmarathon jsem si dala za odměnu.
Po Stromovce jsem dobře zregenerovala a v Jirkově to byla taková duševní procházka krajinou s nádhernými výhledy a pouze jedním okruhem, na kterém se pohybuji vlastně sama. Navíc jsem nebyla jediná z bláznů ze Stromovky, kteří se odměnili čtyřiceti dvěma kilometry s převýšením téměř osm set metrů.
Zároveň to byl maratón v tréninkovém tempu. Nekvalifikovala bych ho jako výklus, jak ve svém článku uvedl Vefis. Taková frajerka zatím nejsem. :) Ale byl to běh s délkou, ke které se v obyčejném tréninku nepřiměji.
Na start jsme přijeli, bohužel, na poslední chvíli, a tak mi dost chybělo rozklusání. Jen tak tak, že jsem viděla start maratónu na horských kolech, který proběhl pět minut před startem našeho běžeckého maratónu. Po startu se vybíhal mírný kopeček, do kterého se všichni euforicky hnali. A já s davem. Tepajícího srdce jsem pak dlouho měla plnou hlavu a tepovka mi nechtěla klesnout. Až na 45. minutě se mi najednou ulevilo. Obvykle se rozebíhám kolem osmého kilometru, což čtyřiceti pěti minutám běhu celkem odpovídá. Od teď se mi běželo snadno, přestože to byl slušný stoupák. Měla jsem strach, co si na mě nohy po dvanáctihodinovce vymyslí, ale byly OK. Nohy běžely.
Původně to vypadalo na slušné vedro, ale už po čtyřiceti minutách, jakmile jsem vběhla do lesa přírodní rezervace Jezerka, stromy vytvořily pěkný chládek. Po pár dalších minutách jsem uviděla dvě cyklistky se startovními čísly tlačící své bicykly. Předběhla jsem je. Mohutné a vysoké stromy tu vyrobily velké zásoby stínu a chladu. Začala mi být zima. Jsem tak zimomřivá nebo se našel ještě někdo, komu tu bylo chladno?
U občerstvovaček jsem nespěchala. Na třetí (na rozcestí pod Liščím vrchem), kde už jsem měla za sebou největší stoupání, byla informace, že do cíle zbývá 28 km. Ohromné číslo na to, že jsem na trati už přes dvě hodiny. To jsem rozeběhla možná až moc opatrně, budu ráda, když vůbec do cíle doběhnu pod 5 hodin. Jenže já pořád čekala nějakou zradu. Nějaké následky po dvanáctihodinovce. A ono nic.
Nahoře už nebránily mohutné a vysoké stromy v nádherných rozhledech do podhůří s malebnými vesničkami a větrníky (pak že hyzdí krajinu). Svítilo sluníčko, opalovala jsem se, ale přesto mi vedro nebylo. Foukal studený vítr. A cesta stále mírně stoupala.
Na 903 metrů vysokém vrcholu Lesné, nejvyšším místě tratě, začalo strmé klesání. Pak přišel krátký stoupák a pak zase dolů a tak dokola až k pátému občerstvení. Mezitím mě z kopce předjely ony dvě cyklistky a pozdravily mě. Taková maličkost a jak potěší. Vidina času přes 5 hodin mě přiměla ke zrychlení. Náladu mi vylepšil i moment, kdy jsem jeda velmi lehoučce předběhla 2 běžce veterány. Na obloze se začínala kupit tmavá oblaka a já si vzpomněla, jak před 3 lety začalo pršet, když mi zbývalo do cíle 12 km. Pro jistotu jsem ještě zrychlila. Ještě za sucha jsem začala dobíhat jednoho chodícího běžce (s botami v rukách), kterého předcházel druhý běžec. Snažila jsem se je povzbudit. Po několika stech metrech mi proběhlo hlavou, že by možná bylo účinnější jim ukázat mračna a říct, že kdo bude v cíli dřív, míň zmokne. Historie s počasím se opakovala, letos začalo pršet o pár km později, 7 km před cílem. Silnice vedoucí z kopce mě sama rozebíhala rychleji a rychleji. Déšť mě hnal taktéž. Za další 4 km jsem mraku utekla a pán u občerstvovačky mě ocenil hláškou, že vypadám, jako bych běžela teprve na začátku maratónu. Rychlé tempo se mi podařilo udržet až do cílové rovinky (posledních pět kilometrů jsem běžela průměrným tempem 5:05 na km), takže jsem jen tak tak zaběhla letošní nejlepší čas na maratón, který jsem si přivezla před týdnem ze Stromovky. Ó, kde jsou ty doby, kdy jsem všechny maratóny v roce dala nejhůř do 4:15 hod.
Z organizačního hlediska musím obzvlášť pochválit občerstvovačky, protože byly plné dobrůtek i pro nás běžce na chvostu startovního pole. Je zde zajímavý systém odpočítávání odběhnutých km, resp. na občerstvovačkách je vždy údaj o počtu km, které zbývají do cíle. Ze začátku je to sice depresivní, ale ke konci to už pěkně ubíhá a člověk si ani neuvědomí, že je vlastně na 35. km a že by měla přijít krize. Sledovat si mezičasy stejně nemá smysl, tento závod je absolutně neporovnatelný. Přesto se tu dá zaběhnout pěkný čas, i já tu mám 4:11 (v porovnání s osobákem 4:03 je to opravdu dobrý čas). Rozhodně jsem i letos zaběhla přesvědčivý negative split. Druhá půlka byla v mém podání výrazně rychlejší než první (i když jsem si nevšimla, kde vlastně ta půlka byla).
Jirkov - Klub Krušnohorců a město Jirkov pořádaly Jirkovský crossmarathon - osmý ročník lesního a silničního běhu a zároveň sedmý ročník cyklistického závodu.
Běžeckou část maratonu vyhrál Marek Procházka, cyklistickou Miroslav Kresila.
Trať měřila maratonských 42195 metrů a vedla horským terénem nad Jirkovem. Součet převýšení na trati byl 765 metrů. Běželo se za velmi teplého počasí, na start se postavilo 55 běžců a 78 cyklistů.
„Maratonské závody sleduji a tento byl pro mne vyjímečný v tom, že se neběhal v okruhu, ale v terénu. Chtěl jsem si vyzkoušet výškové převýšení. Pořadatelé byli příjemní, ptali se mne, jestli přijedu i příště. Jestli zdraví dovolí, tak velmi rád,“ řekl v cíli nejrychlejší běžec absolutního pořadí, Marek Procházka ze Šumperka, jemuž na trati fandila i jeho sestra Radka z Jirkova.
Ekonomický a finanční termín ve sportovním světě? Nespletl jsem si stránky? Podobné myšlenky mě také napadaly. Ale nakonec jsem u původního názvu zůstal. To, co začalo před mnoha lety, mělo v sobotu Jirkovské crossmaratónské pokračování. Pár dnů před závodem jsme si s Benem vyměnili pozdravné maily a v deštivé středě se shodli na tom, že dnes by to šlo. Také jsem se dočetl, že ředitel závodu předpovídal spíše chladnější počasí, prostřídání loňského vedra. Nestalo se. Hlavní startovní kulisou byla opět jasná slunečná obloha, koupací teplotu jen mírně srážel lehký větřík. I proto pokyn, který jsem vydal vlastnímu tělu – uchovej co nejdéle chladnou hlavu, se mi zdál dost nesplnitelný. Volně, volně a stoupání ještě pomaleji. Tělo brzy přivyklo a probíhané občerstvovačky dodávaly nejen potřebné napití, ale i nutné ochlazování. Vůbec jsem nezáviděl cyklistům, kteří pomalu zůstávali za mými zády. Jen jsem běžel, soustředil se na tempo a po malých okamžicích vychutnával ve skrytu duše krásnou krušnohorskou českou a saskou přírodu. Před půlkou nastal „silniční odpočinek“, srovnání se, vydechnutí a načerpání sil do očekávaných náročnějších úseků. Postupný terénní výběh k Zákoutí, okořeněný několika mračny neodbytných much, byl také spěšně zažehnán a zbývalo jediné – seběhnout na hlavní silnici a vydržet asfaltový závěr. Dlouho dopředu přemýšlím, jak to šikovně udělám při přechodu ze silnice na cestičku podél přivaděče. Nepovede se a loňská křeč je opět zde, daří se mi ji však rozběhnout. K mé obrovské radosti vidím těsně před cílem manažérku – dceru Lucinku a vím, že už mě nic nezastaví. Až 42 195.
Skoro nevěřím umístění a času. Odcházím do šatny a padá to na mě. Břicho, žaludek. Ani moc nereaguju na další přibíhající a přicházející, oceňuji Benův výkon. Diplom s cenou mi přebírá Lucinka, já ani nedokážu vypít lahvového Gambáče. K životu se „probírám“ až při vystupování z auta. Omlouvám se Jirkovi, ale ten má pro mě pouze slova naprostého pochopení.
„To víš, něco jsi v Jirkově zaběhl, to byla daň z výkonu“.
JCM - Kdo by si dokázal pomyslet co tato 3 písmenka znamenají pro lidi, kteří tento závod absolvují. Nevím proč, ale jsem závislý na překonávání sama sebe. Již mnohokrát jsem si dával otázku - proč? Můj mozek však nemá přesnou odpověď. Napadlo mne, že si to tělo žádá a tím testuje mou vůli. Jsem tvrdohlavý jako mezek, asi proto nemám problém zvládnout cokoliv, co mi svalstvo našeptává. Musím však podotknout, že kdyby nebylo v mém okolí a na internetu více takových zarputilých beranů, bylo by to velmi obtížné. Jak se říká, vrána k vráně sedá.
Dost bylo úvodních žvástů. Nyní k samotnému závodu JCM 2008 (42,165km). Je ráno 7. 6. 2008 07:00 hodin, nabírám svého sportovního parťáka do auta a vyjíždíme směr Jirkov. Cestou si všímám, že má Lasky nezvykle tragický výraz (že by Lasky vzal doslovně reprezentaci Tragédů?) a náladu nemá zrovna Laskyjovskou. Vše mi bylo ihned vysvětleno. Jirka má totiž velký respekt z dnešního závodu i navzdory tomu, že mě naučil heslo: "kopec je můj kamarád". Nemá ke kamarádům kopcům zrovna vřelý vztah. V Jirkově dojíždíme na místo konání. Organizátoři se jako vždy vytáhli, nemusíme na nic dlouho čekat, vše je jednoduše vysvětleno a zázemí pro účastníky je perfektní. Potkáváme se zde s Kadaňáky - Rolandem a jeho drahou polovičkou, Tudym. Na startu je i IM M. Thums, kterého jsem rád poznal osobně, přijíždí Koyama s jeho manželkou ultramaratonkyní, lady Koyama, která také startuje tento pro ni krátký tréninkový výklus. Koyama jede na jiný závod nedaleko.
V 9:00hodin startují cyklisté, kterých je pořádný chumel. V 9:10 odstartováno. Prvních 5 km běžíme podél vodního přivaděče, kde ještě vidím Rolandovo v dálce se mihotající tělo. Na 7. km odbočujeme do lesa, kde začíná první stoupáníčko. Běžíme společně s Laskym. Tudy je někde za námi, ale jak ho znám, tak určitě se jen rozklusává a šetří síly. Po pár kopečcích na lesní cestě s kameny nás dobíhá. Zastavujeme se u první občerstvovačky, kde do sebe cpu první energetický gel a zapíjím vodou. Tudy jediný nemá nic, na celý závod prý mu vystačí jedna Deli, je to prostě ďábel. Nyní běžíme 3 Kadaňáci do velkého stoupání, které snad nemá konce. Ohlížím se a vidím funícího pána v letech (odhadem asi něco přes 60 let) v červených trenýrkách a bílém nátělníku. Krev mi tuhne v žilách, když nás předbíhá a ještě nezapomene prohodit pár slovních narážek: "makejte, to my z Brd jsme na takové kopce zvyklý". Otáčím se na spolubojovníky a gestikulací si sdělujeme naše dojmy. Stoupání na sluníčku však udělá své, děda z Brd zvolňuje a ptá se nás, kdy že to stoupání končí. Lasky mu odvětil, že stoupání je až do 21. km. Z jeho úst se ozval zvuk, jako když vypouštíte papiňák a děda zůstává za námi. Pod nohami teče asfalt, takové je vedro. Tudy se s námi loučí a zrychluje. Před vrcholem dávám zbohem i Laskymu. Zvolňuji, tep mám moc vysoký, to bych nezvládl. Nyní si hlídám tep na 165. Ani už mi nějak nevadí, že mě předbíhá pár lidí, mezi nimiž se mihly i červené trenky. Z hřebene Jedlové hory je nádherný výhled, krásná příroda a svěží větřík mi dává zapomenout na náročný a bolestivý výběh. Další občerstvovací stanice asi na 22. km. Teď začíná pekelné přemlouvání mozku, aby to nevzdal. Cpu do sebe další gel, jsem sám a pod nohami asfaltka, občas mě míjí nějaké vozidlo. Předběhl jsem pár běžců, kteří to evidentně přepálili, nebo mají nějaké zdravotní komplikace. Odbočuji na lesní cestu, která docela povzbuzuje mou mysl, protože silnice byla dost úmorná. Na další občerstvovačce se dozvídám, že je to ještě 16 km do cíle. Doháním M. Thumse. Dáváme se do řeči a běžíme spolu asi 8 km. Dozvídám se, že mu je velmi nevolno od žaludku a dnes nemá svůj den. Mluvíme skoro celou cestu a jsem rád, že jsem si poslechl, jak to chodí na IM, jak se trénuje atd. Je pravda, že jsme občas přecházeli do chůze, ale já už opravdu nemohl a Mírovi bylo zle. Potkáváme svatební kolonu aut, zdravíme je a děláme divadýlko, že běžíme stále svěže :-). Oni nám to oplácejí klaksonem. Jak už to tak bývá, musel jsem parťáka opustit, bylo mu stále moc zle a navíc mu jela naproti na kole jeho drahá polovička, tak jsem s čistým svědomím zrychlil. Později jsem se dozvěděl, že se cestou ještě zastavil na jedno orosený v hospůdce, které mu srovnalo žaludek a pak doběhl závod. Mimochodem byl jen kousíček za mnou. Je vidět, že je to IRON MAN. Nyní už jsem u další občerstvovačky. 7 km do cíle. Předbíhá mne pár běžců, zvolňuji. Nyní začíná opravdu psychika pracovat. Už to není jen o tělu, ale o hlavě. MP3 mi čistí hlavu pěknou hudbou, snažím se povznést nad to, že mám velké bolesti svalů a puchýře na malíčcích. Snažím se zapomenout, že mám nohy na zemi. Endorfiny pracují znamenitě, představuji si, že letím. Začíná bouřka, kapky mi vlhčí cestu, příjemně se dýchá. Občerstvovačka hurá už jen 2 km do cíle. Nekonečné 2 km. Koukám na hodinky a zjišťuji, že se určitě zlepším a možná to stihnu do 4:30. Přidávám. Pod mostíkem však nohy na chvilku vypovídají službu, přecházím do chůze. U přivaděče se zase rozbíhám. Konečně cíl!!!!! 4:31:00,25 V cíli mne čeká Roland s jeho drahou polovičkou a fotí mě mobilem.
Roland doběhl daleko přede mnou. Já jsem se zlepšil o 20 minut. Lasky a Tudy také přede mnou, jak jinak. Zde je výsledková listina. Po závodě jsme si s Laskym dopřáli pořádný oběd. Byl to pěkný závod!!!
Příležitostí pro maratónského běžce, jak poznat krásy Krušných hor v oblasti nad Jirkovem, je Jirkovský crossmarathon. V sobotu 7. 6. se běžel 8. ročník tohoto závodu na trase Jirkov, Jezeří, Lesná, Svahová, Zákoutí, Blatno, Jirkov. Start byl u 2. ZŠ ve Studentské ulici na sídlišti Vinařická. Závod je vyspán pro maratónce, cyklisty a turisty. Slavnostní start byl v 9.00 hodin a celkem startovalo 55 maratónců a 78 cyklistů, turisté se letos nezúčastnili.
Trať má celkové převýšení 765 m. Start závodu leží v nadmořské výšce asi 300 m. Po startu je trasa vedena podél Podkrušnohorského vodního přivaděče do Vysoké Pece, pak stoupá nad hnědouhelnou pánev povrchového dolu Jana Švermy do výše asi 500 m nad Jezeří. Zde bylo asi na 10km první kontrolní stanoviště s občerstvovací stanicí. Dále trať stoupá lesní cestou kolem Josefíniny skály k Dřevařskému rybníku pod Liščím vrchem do výše asi 700 m. n. m. Tam je druhé kontrolní stanoviště s občerstvovací stanicí. Trať dále pokračuje kolem Liščího vrchu přes Lesnou do výše asi 900 m. n. m do Rudolic. Zde je na 23. km občerstvovací stanice. Pak klesá po silnici kolem Nového rybníka do Svahové asi do 800 m. n. m. Pokračuje kolem Kohoutího vrchu ke kontrolnímu stanovišti a občerstvovací stanici č. 3 na 29 km. Dále vede opět terénem lesní cestou do Zákoutí, kde je ve výšce asi 700 m. n. m 4. kontrolní stanoviště a občerstvovací stanice. Pak vede silnicí přes Mezihoří do Blatna, kde je na 34. km ve výšce asi 600 m. n. m 5. kontrolní stanoviště s občerstvovací stanicí. Pak již trať jen prudce klesá silnicí přes Šerchov a Březenec, kde je na 40. km občerstvovací stanice, do Jirkova. Tam asi 1 km před cílem opouští silnici a pěšinou mezi přivaděčem a zahrádkami vede do cíle u školy.
Závod pořádá Klub Krušnohorců a město Jirkov. Provázelo ho pěkné sluneční počasí s mírným větrem. Na závěr se posledním běžcům zatáhla obloha. Naštěstí se až po závodě strhl liják s krupobitím.
Pro vítěze byly připraveny věcné ceny, pro každého účastníka pak kromě drobných dárků od sponzorů skleněný půlitr se symbolem závodu a diplom. Výborná organizace pořadatelů a vydařený závod byl nejlepší pozvánkou na příští ročník. Za to jim náleží od účastníků poděkování.
Ještě smím vteřin pár na startu stát,
výstřel zní, musím už v běh teď se dát,
cestou do hor, která se nemění,
pro mne je nadějí a znamení.
Cesta a kamení a temný bor
vede mne stále výš až tam do hor,
vlídný stín, horký vzduch, snad dosti sil,
na trasu známou jsem s tím vyrazil.
V srdci mám touhu a obzor těch hor,
tam v dáli pro mne je jak semafor,
dokud tam běžím, tak to znamená,
naděj´, co svítí mi jak zelená.
Slunce mám nad hlavou tak pálivé,
před sebou stoupání zas hrozivé
po cestách, po loukách i po pláních,
na kopcích, v údolích, v stoupáních.
Cesty a silnice, pak klesání,
víra má nadějím už nebrání,
zbývá snad chvíle jen a v cíli být,
hory tak překrušné tím pokořit.
Organizace se mi moc, skutečně moc líbila. Hlavně značení a přítomnost organizátorů a městské policie na důležitých místech. Dostatečným důkazem perfektního značení je, že ani já jsem nejenže nezabloudil, ale ani nikde neznejistěl. A když jsem přišel do školy, hned jsem dostal diplom s časem a ručně napsaným jménem. Skutečně organizátoři byli skvělí, velice příjemní. Tleskám jim.
V sobotu 9. 6. se v srdečné atmosféře a v dramatické scenérii Krušných hor uskutečnil 7. ročník Jirkovského crossmarathonu. Závod byl vypsán pro turisty - start od 7.30 hod., horská kola - start v 9.00 hod. a maratonce - start v 9.10 hod. Postavit se na start našlo odvahu celkem 128 účastníků.
Vzhledem k vyplněné předpovědi počasí pořadatelé očekávali rekordy, které se naplnily, tentokrát však teplotní a ve vypocených litrech potu. Proto bylo nanejvýše vhodné si přes vedro zachovávat při stoupání na hřebeny chladnou hlavu a šetřit síly na závěr. První část závodu vedla převážně lesem na hřebeny, a tak někteří, kteří zvolili v tomto úseku pomalejší tempo, trávili cestu v poklidném rozhovoru. To sice mohlo ubírat sil, ale vzhledem k tomu, co čekalo běžce na hřebenech a poté při sebězích, to bylo prakticky zanedbatelné. A tak cestou nahoru mohli ještě obdivovat hory a překrásné výhledy na krajinu, mj. i romantiku povrchového dolu, který měli v určitém úseku pod sebou jako na dlani. Tato část trasy vedla lesem v poměrně příjemném chládku. Na hřebenech však pálilo slunce, ale občas vál docela příjemně mírný větřík.
Nejnáročnější část pak čekala na maratonce, jak už to na takových závodech bývá, při sebězích, z části po kamenitých cestách a na závěr pak po asfaltu, kdy se hlásily o slovo hlavně kolena. Přes horko a náročnost trati nedokončily jen výjimky (tři maratonci, dva cyklisté) a tak všichni v cíli byli spokojeni. A to zásluhou nejen svého výkonu, ale především pořadatelů, kteří při přípravě i v průběhu závodu odvedli obětavou práci. Na občerstvovacích stanicích byl dostatek vhodného občerstvení, i když největší zájem byl asi o vodu. Tu podávali někteří z obětavých organizátorů zájemcům i mimo stanice. Pokud snad někdo nebyl spokojen se svým výkonem, jistě ho uspokojily upomínkové dárky pro všechny účastníky. Nejen proto, ale hlavně však pro již zmíněnou srdečnost pořadatelů se sem někteří z borců rádi každoročně i přes přetěžké podmínky (anebo právě pro ně) vracejí, a pro ty nejvěrnější pak mají pořadatelé ještě zvláštní prémii.
Za organizaci Jirkovského crossmarathonu jim patří vřelý dík.
Krušnohorský les je mladý. Rovnoměrného stáří po celém hlavním hřebeni od Děčínského Sněžníku až po Klínovec. To je asi 150 km, na šířku v průměru okolo deseti kilometrů. Tento les často ne o mnoho vyšší člověka téměř neposkytuje stín. Maratonský běžec, který opustí prudké svahy podhůří pokrytého vzrostlými buky, se přibližně na dvanáctém kilometru ocitne na území, které bylo znovu zalesněno poté, co veškeré původní lesy během několika málo let uschly následkem neúnosného zatížení ovzduší průmyslovou činností (však jsme si ten zvláštní morbidní pocit z pohledu přes obnovenou střechu zámku Jezeří do černě vybagrované jámy vychutnali; to bylo ještě na začátku závodu, o němž pořadatelé tvrdili – patrně následkem neznalosti nezdolně soutěživého ducha převážně mužských účastníků -, že to není závod, nýbrž jen jakási prověrka fyzických a morálních(!) sil, a na slibované výhledy nám ještě zbývala energie).
Maratonský běžec je člověk naprosto neerotický, vyhublý do podoby postav vídeňského malíře Egona Schieleho, který je z nějakého rozmaru těch, jež jsou placeni za to, aby organické a živé věci umisťovali do nějakého anorganického, zmrtvujícího systému (patrně proto, aby se školáci měli co biflovat), řazen mezi představitele secese, pokud bychom ovšem pod tento pojem zahrnuli i jiný podobně umělý a nic neříkající pojem expresionismu (pokud čtenář neví, o čem je řeč, nechť raději zkusí Egona Schieleho naživo všude tam, kde jsou jeho „maratonci“ k vidění). Stejně tak je maratónský běžec i velmi úsporně oblečený a zpravidla málomluvný, maximálně eliminující vše, čím by mohl ohrozit přežití 42 km. Je sbalený a schoulený do sebe jako klíště (tento obraz jsem si vypůjčil z prózy Parfém, příběhu vraha, jejíž provokující obrazy jsem dosud nerozluštil a které ve mně někde stále pracují jako podzemní řeka), soustředěný na okamžik, kdy dosáhne cíle, jeho režim je minimalizován, vidí, vnímá, ale jeho mozek to nebere, nevyhodnocuje, svět je vytlačen kamsi vně, třebaže pořád nepřestává dorážet a vysílat jakési obrazy, vzpomínky, tváře, situace, ty se však neproměňují v emoce, protože emoce vyčerpávají, po tu dobu je vše odloženo, opuštěno a odpuštěno, protože mysl je napnuta zcela výhradně k cíli; jediný film, který se neustále dětinsky obrací sem a tam, je obraz krajiny zbývajících kilometrů tak, jak byl vyčten z mapy nebo ne úplně dobře pamatován z předcházejících ročníků (avšak přece jen: v okamžiku, kdy po několika kilometrech opouštím stále stejně vysokou hradbu nově vysázeného lesa a před Zákoutím vběhnu bez jakéhokoli varování do nečekaně otevřeného prostoru louky, zvolna svažující se do údolí prameniště Bíliny, odkud se dál zvedají desítky kilometrů nekonečných plání krušnohorského hřebene se siluetou nejprve Jelení hory a pak ještě vzdálenějšího Klínovce, musím si zařvat, abych v sobě zrušil téměř ničivý pocit, že i ty nejopojnější chvíle života se mžikem chvíle stávají utrpením nebo alespoň chandrou a nostalgií, ó ano, Buddho, takhle jsem to pochopil, tu tvou první vznešenou pravdu, to je moje učení, které jsem ti z toho vyrobil). Sluch je nastražen, zdali neuslyší supění soupeře, který mě za chvíli předběhne, a tím mi v rozporu s přáním organizátorů ukradne zbytek sil, a tudíž i kus duše. Proto běžím, a pokud to jde, běžím co nejrychleji, protože je to jediný rozumný způsob, jak se dostat do cíle, a přitom nebýt pokořen těmi, kteří jsou na tom fyzicky i psychicky lépe než já.
Jediné, co však nelze ovlivnit, zmírnit, potlačit či jinak řešit, je stálá, frustrující přítomnost slunce (teploty dnes směle překročí třicítku a média se budou kochat počty kolabujících gerontů). Je rok od roku palčivější (ať si Klaus píše, co chce), a ten, kdo se chystá na maraton 9. června, musí s ním počítat, uvědomí-li si navíc, že více než polovina trasy vede náhorní plošinou Krušných hor, která před sluncem příliš nechrání. Nelze ani spoléhat na horský vánek nebo nižší teplotu danou úctyhodnými 900 metry nadmořské výšky, kterou v jediném místě na krátký okamžik překročíme asi v polovině trasy závodu. Ani bouřkový mrak, který se k nám líně sune odkudsi z německého (nebo raději saského) severozápadu, nepřinese déšť či závan větru a časem se rozplyne. Neúprosné světlo se sice jakoby na nějakou dobu ztlumí, časem však krátké stíny nízkého lesního porostu opět výrazně ztmavnou. Nezbývá mi tedy, než abych vyhlížel střechy Blatna, odkud začíná prakticky souvislý seběh k cíli. Zatím se mi nezvedá žaludek, potřeboval bych jenom častěji pít, kontroly s občerstvením jsou daleko od sebe, naštěstí se na cestě objeví bernardýn v podobě krásné slečny, která vystupuje z auta s láhví vody sice ne kvůli mně, ale nakonec i pro mě něco zbyde. Trochu vody si naleju do čepice, abych necítil to žhavé tetelení nad svou hlavou.
Jsem už skoro na čtyřicátém kilometru, obletován cyklistickými spojkami malých dětí z Březence, obce na okraji Jirkova, které posílají avízo na poslední kontrolu, že si přeju pouze jednu vodu. Své přání neartikuluji, jenom naznačuji rukou. Mám strach, že kdybych promluvil, musel bych závod okamžitě ukončit. Když se zastavím, uvědomuji si, že je mi špatně, žaludek se mi tlačí kamsi do krku a odmítá i obyčejnou vodu. Raději se proto znovu uvedu do pohybu spoléhaje na pokračující samospád k cíli. „Už jenom 300 metrů,“ říká policista na okraji Jirkova a odklání mě na pěšinu kolem přivaděče. Cíl přichází za zatáčkou jako překvapení, jako useknutá pointa. Nabídnou mi židli. Pak rozinky, kandované ovoce, diplom nebo lahvové pivo. Jako bychom ani nebyli kdesi v pohraničí v panelákovém městě osídleném obyvateli okolních vesnic zlikvidovaných kvůli těžbě uhlí na úpatí hor, které byly spolu s krajinou v podhůří zdecimovány paralelně. Někdo nahlas děkuje pořadatelům, pak se po dlouhé pauze ozve váhavý potlesk. Běžci zabráni do promítání celého filmu dnešního červnového dne a v domnění, že jenom oni mají nárok na svých patnáct minut slávy, zapomněli na obětavost pořadatelů. To ještě netušili, že necelé dva kilometry odtud na zámku na Červeném Hrádku proběhlo celostátní setkání dvojčat, o němž přinese komerční televize zevrubnou reportáž večer o půl osmé. O nás ve zprávách nepadne ani slovo.
3 nenápadná písmenka. 3 celkem obyčejné znaky psané někdy vedle sebe, jindy pod sebou anebo také přes sebe. JCM uvedená na bílém nebo žlutém papíru, místy i na silnici nebo cestě. Značky, které nás provázely a mnohdy i pronásledovaly. Známe je s kamarádem Benem už 4 roky. Letos jsme si chtěli opět společně prověřit, zda jsou na svém místě a plní svůj účel. Tato písmenka slouží totiž jako navigace při jednom z velice náročných českých maratonů. V oblasti Krušných hor se v sobotu běžel Jirkovský crosmarathon.
Vedro bylo už v ranních hodinách. Krátce po 9., kdy jsme stáli na startu a cyklisté už měli první metry za sebou, to skoro vypadalo jako v pravé poledne. Začátek vedený podél vodního přivaděče byl rovinatý a sváděl k rychlému tempu. Ne, pěkně volně. Úplně prázdná silnice z Vysoké Pece také lákala ke zrychlení, ale proč? Krátký výšvih do lesa, rovinatý úsek a přichází první prověrka. „Výběh“ k zámku Jezeří. Zrychluje se dech, krátí krok, cupitáme a jen místy se náš zrak obrací k východu, kde zejí hrozivé hnědouhelné jámy. Po občerstvení vbíháme na rozbitou lesní silničku a po ní stoupáme. Pouštím 2 spoluběžce a držím stále se zpomalující tempo. Na mnoha místech asfalt skoro teče. Další „picí“ stanice. Kelímek vody do sebe, 2 na hlavu krytou bílou kšiltovkou. Bena tuším kousek za sebou, nechci se zastavovat, znám jeho kvality, vím, že kopec jde pomaleji. Jednou jsem tu potkal stádo jelenů. Teď jsou určitě pěkně ve stínu a odpočívají. Předbíhám stojící cyklisty a ani jim nezávidím. Další zastávka je u Dřevařského rybníka. Vodu do sebe a na sebe a půlku banánu. Jeho chuť mi v tu chvíli připadá jako nejlepší jídlo na světě a celkem svěží pokračuji dál. Obíháme Medvědí skálu a otevírají se nám daleké výhledy bis zum Deutschland. A také pozoruji na obloze mraky. Z dáli se ozývá nesmělé hřmění a já naivně věřím ve změnu k lepšímu. Po chvilce dobíhám ke skupince cyklistů, u které nečekaně zastavil můj předběžec. Sotva se drží na nohou a slyším jediný rozumný povel: „Ty vole, v tomhle stavu se na to musíš okamžitě vy...t!“ Horko, ale místy lehce profouknuté větříkem. Lesná. Zřejmě tým některého z běžců mi dává napít, z kýblu osvěžuji horní část těla a pokračuji. Změna! Jsme na silnici s dobrým povrchem a klesáme! U příští občerstvovačky vidím další odpočívající. Kamarád Igor toho má viditelně dost. Po pár metrech si uvědomuji situaci a srovnávám se. Až do Svahové běžíme mírně dolů, v obci je malé stoupání a opět vbíháme do terénu. Asi po 1,5 km je další záchranná stanice. Banán, rozinky, voda, navíc koukám po čokoládě, ale nemám lžičku, abych si nabral rozehřáté hnědé hmoty. Kus silnice a poslední lesní vložka. Na pláni u domků v Zákoutí visí cedulka s kilometráží. Vím, co mě teď čeká. Skoro nekonečně dlouhý silniční seběh, pouze místy okořeněný malými terénními vlnkami. V duchu počítám kilometry. Desítka je pryč, teď už to je kousek. Blatno s poslední velkou občerstvovačkou. Tradiční posilnění a vpřed. Jde přede mne jeden z mladších. Stíhám ho ze všech sil. Šerchov, Březenec a stále dolů. Už jsou vidět domy cílového města. Od cedule Jirkov je to kilák. Ze silnice vbíhám na písčitou cestu, pár kroků a zatrnulo mi. Křeč v pravé noze mě skoro zastavuje. Ne, to nejde!, pomalu ji rozkulhávám a rozbíhám. Poslední stovky metrů. Konečně vidím známé místo a stan s časoměřiči. Jsem popáté v jirkovském cíli.
Šest žen a 41 muž v sobotu 10. června vyběhlo na trať Jirkovského crossmarathonu (JCM). V 6. ročníku běhu již počtvrté jako první doběhl Tomáš Ulma z Prahy v čase 3:05:59,0 (na snímku s číslem 32), jeho soupeř Karel Karas z Litvínova skončil až pátý. Druhou příčku tentokrát obsadil Josef Kubále z Mladé Vožice. Žádný z běžců závod nevzdal. Celý úsek uběhl opět i Jan Bošina, devětapadesátiletý jirkovský zastupitel. Na marathonskou trať vyrazilo zároveň 11 turistů, ale i neočekávaný počet cyklistů. Na trať od ZŠ ve Studentské ulici vyjelo 17 žen a dívek a 63 mužů různé věkové kategorie. Do cíle u stejné školy nedojeli tři cyklisté, žádná z žen nevzdala. Nejrychlejší čas vytvořil Jan Chrobák z Loun, trať v délce přes 42 kilometrů a 195 metrů horským terénem ujel v čase 1:27:32,0.
Mezi cyklisty se poprvé objevil handicapovaný jezdec. Jiří Ponec v loňském roce přišel při automobilové nehodě o nohu. Nedávno se na kole začal pouštět do delších úseků, výzvou pro něj byla i těžká horská trať. A nedojel poslední.
Závod se neobešel bez sponzorů. Jirkovský závod Preciosy, a. s., zhotovil pamětní medaile všem účastníkům. Přízeň marathon získal také u Severočeských dolů, a. s., a v šerchovské hospodě U Čemanů. JCM proběhl pod záštitou města Jirkova a Klubu českých turistů při VTŽ Chomutov. Úseky tratě ohlídali dobrovolníci a příslušníci Městské policie v Jirkově a Policie ČR.